V sobotu 17. března vyrazila posádka složená z 34 studentů našeho ústavu směr Horní Mísečky. Po několikahodinové a ve finálních partiích strastiplné cestě jsme byli vyplivnuti na parkovišti. Dle informací se naše chaloupka z mechu a kapradí nacházela v okruhu sto metrů. Naštěstí jsme měli zkušené horské vůdce z druháku. Následovali jsme je i se svými kufry zpola zabořenými ve sněhové závěji. Upozornění pro další ročníky: ne, kolečka v půlmetrové závěji vážně ztrácejí svůj smysl. Hurá, za mlhou hustou, že by se dala krájet, se zjevil penzion Horské zátiší.
Za stejnou mlhou, mnohonásobně posílenou mohutným větrem a chumelením, jsme se vydali sbírat první zkušenosti na běžkách. Po našem prvním sjezdu se promrzlá sjezdovka směrem k běžeckému stadionu podezřele podobala bojišti u Waterloo. Ten den jsme měli získat respekt k horám, jak večer vysvětlil pan ředitel. Ano, asi jsme jej získali. Zvláště pak skupina vedená sebevědomým vůdcem, jež skončila kdesi, neznámo kde, a která byla zachráněna mobilním telefonem, který s nasazením vlastních promrzlých prstů zvedla obětavá paní učitelka. Večer jsme ve vyhřáté jídelně absolvovali instruktáž ohledně mazání lyží, nově nabyté vědomosti jsme okamžitě potřebovali vyzkoušet, čest památce žehličky pana učitele.
Druhý den jsme mimo jiné obdrželi verdikt o úrovni našeho lyžařského umu. Na odpoledních běžkách se jen ti největší borci dokázali přiblížit na pouhých sto metrů od stanoviště poklidného odpočinku pana učitele.
Další den jsme s menším martýriem získali skipasy a mohli si poprvé vychutnat jízdu na nádherných medvědínských sjezdovkách. Odpoledne jsme na běžkách otestovali pevnost promrzlé stopy při strašidelně prudkém a dlouhém sjezdu. Abychom vyrovnali fyzické a psychické vyčerpání, dostali jsme večer hádanku hádanek. Všechny naše olympijské země se s ní statečně popraly.
Třetí den odpoledne jsme pěkně pěšky seběhli do Špindlerova Mlýna. Zpět jsme se v klidu vyvezli lanovkou i s batohy napěchovanými energetickou hodnotou. Večer nás druháci oslepili šátky a odvedli pěkně do tmavých zákoutí s tajenkou, z níž jsme měli vyluštit místo, kam se máme dostat. Vítězstvím nad učiteli jsme si toho dne vydobyli posunutou večerku.
Ve středu odpoledne jsme na běžkách podstoupili místy až skialpinistický výšlap na Vrbatovu boudu. Na tomto místě se hodí vyjádřit úctu běžkařským začátečníkům, kteří museli absolvovat nespočet pádů a následného vysilujícího vstávání. Respekt.
Ten den byla obloha blankytně modrá, ten den byly ty nejkrásnější výhledy i fotky.
Dalšího dne spatřily naše oteplováky vyhřívané a měkoučké sedačky lanovky na Svatém Petru. Strastiplná cesta skibusem se vyplatila. Odpolední hrátky na běžkách rozesmály nejen pobavené učitele, ale i zpocené a od samého válení v čerstvém prašanu unavené studenty.
Náš poslední den na sjezdovce nám Krkonoše opět připomněly svou sílu – to, co nám mrazilo obličeje, nebyly sněhové vločky. Dopoledne jsme se ještě stavili na stadionu zafandit dceři majitelky naší chaloupky z mechu a kapradí – Marušce Rysulové, holky z druháku dokonce vytvořily transparent. Večer nám pak diplomy předávala Maruška Rysulová, čerstvá vicemistryně republiky. Společně s ní také Klára Moravcová, sestra Václava Moravce a hlavně účastnice olympiády v Soči v běhu na lyžích. Do celkového pořadí už byl tou dobou započítán i závěrečný biatlon. Závod, kde bojovní členové štafet nechávali veškeré síly na trati a šikovnost na střelnici.
Celý týden byl příjemným útěkem z roztávající ponuré Příbrami do dvěma metry sněhu zasypané krkonošské krajiny. Byl přínosný jak v oblasti zlepšování našich lyžařských schopností, tak ve stmelování kolektivu.
Barbora Vacková, 3. A